Mýtus „Holokaustu“
Roger Garaudy
“Genocida: metodická likvidace etnické skupiny vyhlazením jejích jednotlivých
členů.“
Slovník Larousse
„Stejně jako Boží
zaslíbení zahrnuté v Bibli, i Genocida je součástí ideologického ospravedlnění
vytvoření státu Izrael“
Zdroj: Tom Segev, "Le
septirme million" Ed. Liana Levi. 1993. str. 588.
K pojmenování zacházení
nacistů s Židy se často užívají tři termíny: genocida, holokaust a šoa.
Termín „genocida“ má
specifický etymologický význam: vyhlazení rasy. Pokud předpokládáme, že
existuje Židovská „rasa“, jak proklamoval Hitler a jak stále tvrdí Izraelští
představitelé když definují Žida (tedy někoho, kdo je oprávněn k „návratu“)…
… lze říci, že během
druhé světové války probíhala „genocida“ Židů?
Ve všech slovnících má
termín „genocida“ přesný význam. Například Larousse poskytuje tuto definici:
“Genocida: metodická likvidace etnické skupiny vyhlazením jejích jednotlivých
členů,“
Tuto definici nelze
doslovně uplatnit, kromě případu dobývání Kenaánu Jozuem, kde, jak je řečeno u
každého poraženého města: „nikdo nevyvázl“ (například Numeri 21,35).
Přesto bylo tohle slovo
užíváno naprosto nesprávným způsobem v Norimberku. Nešlo přece o vyhlazení
celého národa, jako v případě „svatého vyhlazování“ Amálekovců a Kenaánců a
dalších národů, jak čteme v knize Jozue, že v Eglónu a Chebrónu: „nenechal
nikoho vyváznout“ (Jozue 10,37) nebo v Chasór: k¨“každého člověka zabili ostřím
meče, až všechny vyhladili. Neponechali nic, co dýchalo.“ (Jozue 11,14).
Naproti tomu Judaismus (jehož
definice jako „rasy“ patří do hitlerovského slovníku) se těšil po roce 1945
nepopiratelnému rozvoji.
Je nepochybné, že Židé
byli jedním z Hitlerových oblíbených cílů, v souladu s jeho rasistickou teorií
o nadřazeností „Arijské rasy“ a rovnítkem, které kladl mezi Židy a komunisty.
To byli jeho úhlavní nepřátelé, což dokládá skutečnost, že nechal popravit
statisíce Německých komunistů a se Slovanskými vězni zacházel zvlášť tvrdě.
Tyto pojmy mu splývaly a vytvořil pro ně také speciální slovo: „Židobolševismus.“
Hned při vytvoření „Národně
socialistické“ strany zamýšlel nejen vykořenění komunismu, ale také vyhnání
všech Židů z Německa a později z Evropy, kterou si podrobí. Postupoval nanejvýš
nehumánně, nejprve vystěhováním a vyháněním, pak, už za války, vězněním v koncentračních
táborech v Německu a dále deportacemi. Nejdříve uvažoval nad jejich
vystěhováním na Madagaskar, kde by vytvořili velké evropské ghetto. Potom
pomýšlel na okupované oblasti východní Evropy, zvláště Polsko, kde byli Slované,
Židé a Cikáni nejprve decimováni těžkou prací ve válečném průmyslu, pak
ohromnými tyfovými epidemiemi, jejichž rozsah si vyžádal znásobení počtu
krematorií.
Jaký byl výsledek
Hitlerova pronásledování politických a rasových obětí?
Během druhé světové války
zemřelo 50 milionů lidí, z toho 17 milionů Rusů a 9 milionů Němců. Polsko, Také
Polsko, stejně jako další okupované země Evropy, přineslo obrovskou daň.
Miliony vojáků z Afriky a Asie, kteří bylo mobilizováni do války jako první,
ačkoli opět neměli nic společného s Evropským soupeřením, které konfliktu
předcházelo.
Hitlerova vláda tedy byla
znamenala mnohem více než obrovský „pogrom“, jak ji popisovala Hannah Arendt a
jak se nám snaží namluvit určitá propaganda, v němž by byli Židé hlavní, pokud
ne jedinou obětí. Hitlerismus byla humánní katastrofa, která má ale, bohužel,
precedent v politice uplatňované přes pět století evropskými kolonisty na „barevných
národech“. Co prováděl Hitler bělochům, to bylo pácháno na Amerických Indiánech,
kterých zemřelo 75% (i v jejich případě při tvrdé práci a epidemiích snad více
než během masakrů); Přesně to se dělo s Afričany, kterých bylo deportováno mezi
10 a 20 miliony. To znamená, že Afrika byla připravena o 100 – 200 milionů
obyvatel pokud na jednu živou kořist obchodníků s otroky připadá průměrně deset
mrtvých.
Mýtus přišel vhod všem:
nová „největší genocida v historii“ dovolila západním kolonialistům zapomenout
na vlastní zločiny (decimace Amerických Indiánů a obchod s Africkými otroky) a
pro Stalina to byl způsob, jak zamaskovat vlastní kruté represe.
Hodil se Anglo-americkým
představitelům po masakru Drážďan v únoru 1945, kdy zahynulo během několika
hodin na 200 000 civilistů. Shořeli zaživa pod fosforovými bombami aniž k tomu
byl jakýkoli vojenský důvod. Německá armáda v té době ustupovala na celé
východní frontě před bleskovým postupem Sovětské armády, která v lednu
postoupila k Odře.
Vítaly jej Spojené státy,
které právě použily atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki s výsledkem „přes 200
000 mrtvých a téměř 150 000 zraněných, odsouzených k dožití.“
Zdroj: Paul-Marie de la
Gorce: "1939-1945. Une guerre inconnue." Ed. Flammarion.Paris 1995.str.535.
Konce nebyly vojenské,
ale politické. Už v roce 1948 napsal Churchill ve své „Historii druhé světové
války“ (díl IV.):
„Nebylo by správné
domnívat se, že osud Japonska byl rozhodnut atomovou bombou.“
Americký admirál William
A Leahy to potvrdil ve své knize „Byl jsem tam“:
„Podle mne ta barbarská
zbraň v Hirošimě a Nagasaki nebyla ani tak určena k válce proti Japonsku.“
Opravdu, Japonský císař
Hirohito už zahájil jednání o kapitulaci své země 21. května 1945 se Sovětským
svazem (který ještě ve válce s Japonskem nebyl) prostřednictvím Japonského
ministra zahraničních věcí a sovětského velvyslance Malika.
„Princ Konoye byl požádán,
aby se připravil na cestu do Moskvy k jednání se samotným Molotovem.“
Zdroj: Paul-Marie de la
Gorce. op.cit. str.532.
„Japonské úmysly byly ve
Washingtonu velmi dobře známy; „Magic“ předal výpis korespondence mezi
ministrem zahraničních věcí a jeho dopisovatelem v Moskvě.“
Zdroj: Idem. str.553.
Sledovaný cíl proto nebyl
vojenský, ale politický, jak přiznal Americký ministr letectví Finletter.
Použití atomové bomby mělo sloužit k „poražení Japonska dříve, než Rusko
vstoupí do války.“
Zdroj: "Saturday Review
of Literature", June 5 th,1944.
Amercký admirál Leahy
sdělil (op.cit.)
„Tím, že jsme použili
atomovou bombu jako první, jsme se snížili na morální úroveň středověkých
barbarů… tahle nová a strašlivá zbraň, použitá k necivilizovanému boji, je
moderní barbarství nehodné křesťanů.“
Proto všichni tito
představitelé, které by opravdový „mezinárodní soudní tribunál“ sestavený z neutrálních
zemí posadil vedle válečných zločinců po bok Göringa a jeho spolku, objevili
netušené alibi v „plynových komorách“, „holokaustech“ a „genocidách“, kterými
mohli ospravedlnit, ne-li úplně zahladit, své vlastní zločiny proti lidskosti.
Americký historik W.F.
Albright, bývalý ředitel „Americké školy orientálních studií“ napsal ve svém
shrnujícím díle "De l'age de pierre " la certiente. Le monotheisme et son
revolution." (francouzský překlad: Ed. Payot 1951), po té, co obhájil „posvátní
vyhlazování“ prováděné Jozuem při invazi v Kenaánu (str. 205):
„My Američané máme zřejmě
… menší právo posuzovat Izraelity … když jsme sami vyhladili tisíce Indiánů v každém
koutě naší veliké země a ty, kteří zbyli jsme umístili do obrovských
koncentračních táborů.“
Termín „Holokaust“ je pro
tuto tragédii používán od sedmdesátých let podle knihy „La Nuit“ (1958) a byl
zpopularizován díky názvu filmu „Holocaust“. Je zjevné rozhodnutí, označovat
jím zločin spáchaný na Židech, jenž je považován za mimořádnou událost, kterou
není možné srovnávat s masakry jiných obětí nacismu nebo dokonce s žádným
zločinem v historii, jelikož jejich utrpení a jejich smrt má posvátný charakter.
„Larousse Universel“ (2 díly, Paříž 1969, str.772) definuje tedy „holocaust“
takto:
„Obřad, prováděný Židy,
při němž byli oběti zcela spáleny ohněm.“
Mučednictví Židů se tak
stalo neredukovatelné: pro svou posvátnost se stalo součástí Božího plánu
stejně jako ukřižování Ježíše v křesťanské teologii a nastolilo nový věk. Proto
mohl rabín říci:
„Vytvoření státu Izrael
byla Boží odpověď na holokaust.“
Aby byla obhájena
posvátnost holokaustu, bylo by třeba:
úplného vyhlazení
kremace
Úplné vyhlazení.
„Konečné řešení“ Židovské
otázky by mělo být považováno za vyhlazení. Ve skutečnosti se nikdy nepodařilo
doložit text, který by prokázal, že nacisté „konečným řešením“ vyhlazování
skutečně rozuměli .
Od prvopočátku byl v Hitlerových
proslovech antisemitismus spojen s bojem proti bolševismu (neustále
používal výraz „židobolševismus“); první koncentrační tábory, které postavil,
byly naplněny Německými komunisty, z nichž tisíce – včetně jejich předáka
Thaelmana – zahynuly.
Hitler obvinil Židy ze
zcela protichůdných hříchů: nejprve podle něj byli nejaktivnějšími účastnky
bolševické revoluce (Trocký, Zinověv, Kaměněv atd.), ve stejnou dobu však měli
být i nejhoršími kapitalistickými vykořisťovateli Německého národa.
Proto bylo důležité, že
po likvidaci komunistického hnutí a přípravě expanze Německa na východ ve stylu
Teutonských rytířů došlo k napadení Sovětského svazu. To byl začátek konce jeho
kariéry, ale také to byla jeho hlavní posedlost, jak se ukázalo během doby jeho
moci, když brutálně zacházel se Slovanskými zajatci (Rusy a Poláky). Dokonce
během války proti SSSR vytvořil „Einsatzgruppen“, čili jednotky speciálně
nasazené k boji proti Sovětským partyzánům a k vraždění jejich politických
komisařů, byť by byli zajati. Bylo mezi nimi mnoho Židů, kteří byli masakrováni
stejně jako jejich Slovanští soudruzi.
(Zde se objevuje
omezenost propagandy ohledně „Sovětského antisemitismu“: Nelze zároveň
prohlašovat, že Sověti odstranili Židy z důležitých pozic a tvrdit, že Židé
tvořili většinu „politických komisařů“ mezi partyzány, na něž pořádaly hon „Einsatzgruppen“.
Lze si představit, že odpovědnost za řízení partizánských aktivit v týlu
nepřítele (kde je snazší dezertovat a kolaborovat) by mohla být svěřena Židům,
považovaným za podezřelé?)
Jedna z nejzrůdnějších
idejí nacismu byla snaha o vyčištění Německa od Židů a později, když Hitler
ovládl kontinent, o vyhnání Židů z celé Evropy (judenrein).
Hitler postupoval po
etapách:
Nejprve zorganizování
jejich emigrace za podmínek, umožňujících nejbohatší z nich oloupit. (A
jak jsme viděli, Sionističtí představitelé z „Havary“ v tomto podniku efektivně
podnikali a na oplátku slíbili porušování bojkotu Hitlerovského Německa a
neúčast v antifašistickém hnutí.)
Druhou etapou bylo
vysídlení, podle plánu shromáždit je ve světovém ghettu: po kapitulaci Francie
se předpokládalo, že ostrov Madagaskar přejde pod Německou správu, jakmile by
Francouzi kompenzovali své bývalé obyvatele.
Od projektu bylo upuštěno
ani ne tak kvůli Francouzské neochotě, jako spíše kvůli počtu a velikosti lodí,
potřebných pro tuto operaci, které překračovaly Německé možnosti v době války.
Hitlerovská okupace
Východní Evropy, zejména Polska, umožnila ke „konečnému řešení“ dospět: zbavení
Evropy Židů jejich masovou deportací do těchto vzdálených táborů. Tam zažívali
nejhorší těžkosti, ne jen ty, co se týkaly všech civilistů za války –
bombardování,hlad a celkový nedostatek, nucené evakuační pochody, při nichž
nejslabší hynuli. Také nucené práce v nanejvýš nehumánních podmínkách k zajištění
Německého válečného úsilí. (například Osvětim byla nejaktivnějším centrem
chemického průmyslu „Farben industrie“). A konečně to také byly epidemie,
zvláště tyfus, které devastovaly vyčerpanou a podvyživenou populaci v koncentračních
táborech.
Bylo nutné uchylovat se
pak k jiným metodám vysvětlení strašlivé mortality , která kosila oběti tohoto
zacházení a tolik přehánět jejich počet, když navíc hrozilo,že v budoucnu bude
nutné z těchto čísel ustoupit?
Měnit nápis v Březince –
Osvětimi a snižovat počet mrtvých ze 4 milionů na 1 milion?
Měnit nápis na „plynové
komoře“ v Dachau a upřesňovat, že nikdy nebyla v provozu?
Nebo u pařížského „Velodrome
d`Hiver“ přiznat, že počet zde umístěných Židů byl 8 160 a ne 30 000, jak stálo
na původní pamětní desce (než byla odstraněna)?
Zdroj: "Le Monde", July
18th 1990. str.7.
Je opravdu potřeba za
každou cenu trvat na výjimečnosti „Holocaustu“ (obětního spálení ohněm) a
ohánět se přízrakem „plynových komor“?
Mimořádnost masakru Židů
byla poprvé zpochybněna v roce 1980 slavným žurnalistou Boazem Evronem:
„A jako by to byla úplná
samozřejmost, každou významnou návštěvu donutíme k prohlídce Yad Vashem a
necháme ji, aby zcela pochopila, jaký zážitek a pocit viny je od ní očekáván.“
„Pokud se domníváme, že
nás svět pronásleduje a nenávidí, cítíme se vyňati z potřeby být odpovědni za
naše činy proti němu.“
Paranoidní izolace od
světa a jeho zákonů by vedla některé Židy k tomu, aby nežidy pokládali za
podlidi a tak se v rasizmu předháněli s nacisty. Evron varuje před tendencí
směšovat Arabské nepřátelství s nacistickým antisemitismem.
„Nelze rozlišovat mezi
vládnoucí třídou v zemi a její propagandou, která je prezentována jako součást
její reality.“
„Proto vlády konají ve
světě osídleném mýty a zrůdami, které samy stvořily.“
Zdroj : Boaz Evron, "Le
genocide: un danger pour la nation" Iton 77 Number May-June 1980.
str. 12 and following.
V prvé řadě protože dobrá
víra milionů lidí nemůže být matena zaměňováním „krematorií“ a “plynových komor“.
Existence velkého množství kremačních pecí v Hitlerovských táborech, které měly
sloužit k zastavení šíření tyfové epidemie, není dostatečný argument.
Krematoria jsou ve všech větších městech (v Paříži na hřbitově Pere Lachaise –
v Londýně a ve všech hlavních městech, kde zpopelňování obvykle není považováno
za výraz přání vyhladit populaci).
„Plynové komory“ byly ke
kremačním pecím přidány proto, aby upevnily dogma o vyhlazení ohněm.
První a základní
požadavek ohledně prokázání jejich existence je doložit rozkaz, který tato
zařízení předepisuje: ale v archivech, které byly tak pečlivě Německými
představiteli zřizovány a kterých se zcela zmocnili spojenci po porážce Hitlera,
není ani stopa po takových důkazech, jako jsou rozpočty na tento účel vyčleněné,
instrukce ke stavbě a provozování těchto komor, tedy jinými slovy nic, co by
mohlo umožnit expertízu „vražedné zbraně“ tak, jako při obvyklém kriminálním
vyšetřování.
Je s podivem, že po
oficiálním oznámení, že na bývalém území Říše nebyli lidé zabíjeni plynem
navzdory nesčetným prohlášením „očitých svědků“ o opaku, stejná kriteria
subjektivity výpovědí nebyla uplatněna v případě táborů na východě, zvláště v Polsku.
A to dokonce i když tyto „výpovědi“ byly vysoce podezřelé.
Tentýž Martin Broszat,
který vydal v roce 1958 deník osvětimského velitele Rudolfa Hösse jako
autentický dokument, napsal 19. srpna 1960 v „Die Zeit“ na str. 16. dopis,
prohlašující že v Dachau, nebo všeobecně v žádném Německém táboře na území
bývalé Říše nedocházelo k zplynování lidí.
Martin Broszat z Ústavu
moderních dějin v Mnichově píše:
„ Ani v Dachau, ani
v Bergen – Belsenu či Buchenwaldu nebyli Židé a žádní jiní vězňové zplynováni.“
(V roce 1972 se stal
Martin Broszat ředitelem mnichovského Ústavu moderních dějin.)
Toto odhalení je o to
důležitější za situace, kdy množství „svědků“ a „očitých svědků“ potvrdilo v těchto
táborech existenci plynových komor a expozice „rekonstrukce plynové komory“ v Dachau
zanechává ohromný dojem v návštěvnících, obzvláště pokud jsou z USA.
Před Norimberským
tribunálem tvrdil 26. června 1946 Sir Harley Shawcross:
„… plynové komory nebyly
jen v Osvětimi a Treblince, ale také v Dachau… (TMI, díl 19, str. 4563)
Výstava v Dachau dokáže
pobláznit nejen tisíce dětí, které jsou tam vyučovány dogmatu o holokaustu, ale
také dospělé, jako je Otec Motelli, dominikánský mnich, který napsal v "Terre
de détresse" (Ed. Bloud et Gay, 1947, p.15):
„ hleděl jsem v naprosté
hrůze do zlověstného okénka, skrze které mohl nacističtí vrazi sledovat
nešťastníky svíjející se v plynu.“
I bývalí deportovaní z Buchenwaldu
a Dachau dovolili, aby byli zavzati do legendy, podporované s takovou
pečlivostí.
Významný francouzský
historik Michel de Bouard, čestná děkan Fakulty v Caen, člen Institutu a bývalý
vězeň v Mauthausenu, prohlásil v roce 1986:
„ V monografii o
Mauthausenu, kterou jsem dal… v roce 1954, jsem dvakrát hovořil o plynových
komorách. Když jsem se za čas ohlédl zpět, řekl jsem si: „Kde jsem došel k přesvědčení,
že v Mauthausenu byla plynová komora?“ Nebylo to během mého věznění v táboře,
ani já ani nikdo jiný nemyslel, že by tam nějaká mohla být; je to tedy něco „navíc“,
co jsem přijal nepochybně po válce. Pak jsem si povšimnul, že v mém textu –
přestože většina z toho, co jsem řekl je podložena odkazy – nebyl žádný odkaz
k plynovým komorám…“
Zdroj: "Ouest-France",
2nd and 3rd of August 1986. str.6.
Už Jean Gabriel Cohn
Bendit napsal:
„Zasaďme se jak jen je
možné o zničení těchto plynových komor, které jsou ukazovány turistům v táborech,
kde nikdy nebyly; jinak riskujeme, že se přestane věřit i tomu, co víme s jistotou.“
Zdroj: "Liberation",
March 5th 1979, str.4.
M Brosrat z mnichovského
„Institutu moderních dějin“, přestože byl Sionistou, napsal 26. srpna 1960 v
„Die Zeit“ (str. 14)
„ Plynová komora v Dachau
nebyla nikdy dokončena a uvedena do provozu.“
Už od léta 1973 stojí na
tabulce před sprchami popis:
„Tato plynová komora,
maskovaná jako sprcha, nebyla nikdy použita.“
A dodává, že vězni určeni
do plynu byli transportováni na východ.
Podpořte naše stránky - dejte náš banner na ty Vaše...