Neznámý holodomor
O příčinách vyhladovělých mas v britské
kolonii v Indii (1942-1945)
Wolfgang Pfitzner
Je hodně známý holodomor na Ukrajině,
který byl započat Stalinem v třicátých letech, kterému podlehlo 7 milionů obětí.
Mnohem méně je však známá Brity podobně vynucená politika v Irsku, následována
po staletí za účelem rozbití vůle nezávislosti Irska. Téměř neznámě jsou
důsledky, které měla britská okupační politika v Indii. Ačkoli indický
subkontinent vždy trpěl strašnými hladomory, ale nikdy nebyl tak ničivý jako
pod britskou okupací.
Úvod
Hlad byl vždy trvalým společníkem indické
historie. Již ve středověku, Indie trpěla mnoha hladomory, vyplívající většinou
ze sucha. Mnohem větší dramatické zhoršení Indické situace se nicméně stalo
začátkem britského koloniálního vládnutí. Ind M. Alamgir vypracoval toto: (Mohiuddin
Alamgir, Bangladesh, Bangladesh Institute of Development Studies, Dacca
1978, pp. 48ff.)
„Během koloniálních časů, Indie trpěla
častěji a vážněji ve větším rozsahu hladomorem než před kolonizací. (…) to je
důležité, všimněte si že hlad a smrt se vyskytl dokonce i když tam byla
administrativní struktura a daleko vyšší provozní systém než v době
britsko-indické uniformity. Kromě obvyklých klimatických faktorů a špatnou
situací se zhoršil následkem manipulace ceny jídla obchodníky, nečinnost vlády
právě tak jako vývoz jídla v časech nedostatku, doprovázeny postupným zhoršením
příjmů i pracovní situace zemědělců a malozemědělců. “
Nejvíce děsivý a katastrofální hladomor se
stal v Bengálsku v roce 1770, obilní centrum v Indii, kde přibližně jedna
třetina celkového počtu obyvatelstva zemřeli kvůli suchu – (10 milionů lidí)!
Britové, kteří měli už pět let obsazený venkov, nebyli vůbec připraveni na
takovou situaci. Ale to nestálo vůbec za zmínku. Odpovědného britského
kolonialistu evidentně jen zajímala maximalizace jeho zisku přes obchodování a
vývoz jídla, i když třeba zapříčinil hladomor, také to zajisté drasticky
zhoršilo situaci. (Mohiuddin Alamgir, Famine in
South Asia, Oleschlager, Gunn & Han, Cambridge 1980, p. 59; retranslated
from German.)
Od doby než byla britská kolonie v roce 1947
rozpuštěna, bylo kolem třiceti a více hladomorů (C.
Walford, "The Gamines of the World: Past and Present", in: Journal of the
Statistical Society, 41(3) (1978), pp. 436-442.), některé zdroje
dokonce uvádějí okolo 40 hladomorů, ale závisí to také na tom jak je hladomor
definován. (A. Loveday, The History and Economics
of Indian Famines, Bell & Sons, London 1914, pp. 135ff.) Následkem
toho bývalé indické obilné centrum v Bengálsku bylo přeměněno do chudoby.
Je zde mnoho důvodů pro tuto katastrofální
koloniální politiku během těchto 182 let, kterému nespočet milionů Indů padlo
za oběť. Na začátku byl zničen tradiční Indický sociální systém, vztahující se
na místní vladaře a velkostatkáře, se staral o jejich potřeby, ochranu a zásobu
dávek jídla nutného k přežití. Nahrazený britský otcovský sociální systém se
později stal zlomyslný kapitalismus: velkostatkáři museli platit fixovanou daň
koloniální síle. Otázky nájmu a pronájmu byly ponechány „volnému trhu“.
Provinilí daňoví poplatníci byli jednoduše zapřeni; pronajímatelé a nájemníci
kteří se nesetkali s jejich povinnostmi byli vyhnáni. V mnoha případech, byl
otcovský Zamindar přetvořen chamtivý kapitalisty. Následkem bylo zničení
základů mnoha žijících zemědělců a malozemědělců. Bohatý se stal bohatším a
ještě více nelítostnějším, chudý chudším a více bezmocným. (Cf.
for this Paul R. Greenough, Prosperity and Misery in Modern Bengal,
Oxford University Press, New York/Oxford 1982, pp. 42-61.) Podle
ideologie kapitalismu, jakýkoliv zákrok úřadu do ekonomiky byl zrušen. Navzdory
četným hladomorům se efektivní zakročení na trhu vůbec nevyskytlo, například
přes cenovou kontrolu, dotace, sociální úlevy nebo financování podpory koupi
jídla a dopravy. (Regarding the disastrous effects of
applying the pure theory of the free market in India cf. S. Ambirajan,
Classical Political Economy and British Policy in India, Cambridge
University Press, Cambridge 1978, regarding various famines especially pp.
59-100.)
Situace se zhoršila, zvláště během konce 19 a
začátkem 20 století, zapříčiněné zrychlujícím se přírůstkem obyvatelstva, který
vedl k ještě větší chudobě zemědělců, právě tak jako zvýšení pronájmu až o 50%
hodnoty ze sklizně. (Cf. Paul R. Greenough, op.
cit. (note 5), pp. 61-70.)
Příčiny poslední indické koloniální
tragédie
Poslední velký hladomor v Bengálsku pod
britskou okupací byl od roku 1942 až do roku 1945 (Brahmaputra – Ganges – Delta
dnes mezi Indií a Bangladéšem).Kromě nepříznivých sociálních podmínek již
popisovaných, byli dalšími faktory posléze katastrofální zničení. Ind Amartya
Sen, přijal Nobelovu cenu za ekonomickou vědu v roce 1998, měl výstřední pohled
na to že hladomor byl způsoben člověkem, ( Amartya
Sen, Poverty and Famines, Oxford Univ. Press, New York/Oxford 1981, re.
Bengalen cf. pp. 52-85.) protože tam byl nedostatek jídla. (Cf.
Peter Bowbrick, How Sen's Theory Can Cause Famines, Quality Economics,
Nottingham 1997; P. Bowbrick, A refutation of Professor Sen's theory of
famines. Institute of Agricultural Economics, Oxford. 1986.) Jednání
vyplívající ze Snuovovy domněnky hlásá, že základní příčinou hladomoru je
způsoben nedostatkem jídla. (The Letter to the Editor
by Peter Bowbrick, "Tatsachen, Theorie und der Nobelpreis,"
Vierteljahreshefte für freie Geschichtsforschung 4(3&4) (2000), S. 449-452;
Engl.: "Fact, theory and the Nobel Prize," online: www.vho.org/VffG/1999/3/Bowbrick.html.)
Uvedená literatura se zaměřuje na jednotlivé
příčiny této katastrofy, během které přišlo o život kolem pěti milionů lidí. (Best
summarized by Paul R. Greenough, op. cit. (note 5), pp. 86-138.)
Od roku 1940 byly všechny
navrhované ustanovení reforem odloženy za účelem plně zaměstnat Indii do služeb
války proti Německu. Následkem toho, kongresová strana a největší indická
národní společnost, ( M.Ghandi) odešel za spoluprácí s vládou, která vedla k značnému
politickému napětí. Očekávané sociální přetvoření situace a násilné konflikty
vznikly opětovně mezi koloniálními úřady a nezávislými bojovníky. Protože
Bengálský záliv byl posuzován jako možné umístění Japonské invaze, silná
nezávislost byla pro Brity nepřijatelná, kde proto vykonávala akce vojenská
policie od října roku 1942, od této doby bylo zničeno 193 táborů, staveb
kongresu a nespočet lidí zatčeno. Mezi srpnem 1942 a únorem 1943, bylo
zastřeleno 43 osob britskou okupační policií. Dodatečně, britští vojáci byli
zapojeni do četných rabování dodávek potravin a dalších potřebných věcí.
V květnu 1942, padla britská kolonie v Barmě, do rukou Japonců kde se
doposud vyváželo jídlo.
V létě 1941 Velká Británie
ztratila kontrolu nad Bengálským zálivem, který vedl k zhroucení všech
civilních mořských doprav. Nejdůležitější vývoz z Bengálska, se stal přes moře
nemožný tak jako dovážení jídla.
Bengálsko bylo přeplněno
uprchlíky, právě tak jako ustupujícími vojáky z různých britských kolonií které
byli dočasně obsazeny Japonci. V březnu 1942, bylo kolem 2 000 civilistů a 3
000 britských vojáků přijato denně na Kalkatu a Chittagongu, celkem 300 000.
Protože všichni tito lidé nemohli být umístěni ve městě, měli předběžně
postaveny tábory na venkově a byli přepravováni do vnitrozemí. Mezitím tisíce
z nich zemřeli na malárii a choleru. Následkem velké spotřeby jídla, byla na
venkově vysoká cena za jídlo.
Japonci čekali v Bengálském
zálivu, britský okupační úřad ustanovil zabavení všech lodí v Bengálském zálivu
které unesly více jak 10 osob. Toto mělo za následek 66 500 zabavených lodí.
Následkem byl kolaps vnitrozemní plavby. Rybolov se stalo prakticky nemožný,
mnoho rýže a juty nemohli farmáři dodat. Postupné zhroucení ekonomiky, zvláště
v Ganges – Delta.
Zkonfiskování země v souvislosti
s vojenskými opevněními a stavbami (letiště, vojenské a uprchlické tábory)
vedly vyhnání asi 150 000 až 180 000 lidí z jejich země.
Doručené jídlo z dalších částí
venkova Bengálska byla odmítnuta vládou, na jednu stranu za účelem oslabení
nezávislosti a na druhou stranu aby bylo jídlo více vzácnější. Toto byla
zvláště krutá politika uvedená v roce 1942 pod titulem „zamítnutí rýže.“ Účelem
bylo popřít účinnou dodávku potravin k Japoncům po možné invazi. Uvnitř této
politiky, vláda oprávnila volné obchodníky ke koupi rýže za každou cenu a
prodat ji vládě do vládního uskladnění.
Tato nekontrolovatelnost vlády
spustila cenovou inflaci.
Následkem bylo že někteří
obchodníci nedoručili jídlo vládě ale zásobili se doufajíc vyššího zisku při
pozdějším prodeji. Nedostatek jídla na trhu vedl k dalšímu zvyšování ceny.
Vláda zdůraznila že pro
vojenské potřeby, státní zaměstnance a pro dělníky musí být podporována dodávka
potravin za všech okolností. Navíc k tomuto inflačnímu úderu a masivních
vojenských aktivitách v Bengálsku byly v podstatě přesčasy financovány
tiskařské lisy které vedly k inflaci a nejvíce udeřili do ochuzeného
obyvatelstva na venkově zvláště tvrdě. (Cf. for this
Sugata Bos, "Starvation amidst Plenty: The Making of Famine in Bengal, Honan
and Tonkin, 1942-1945", in: Modern Asia Studies 24(4) (1990), pp.
699-727, here pp. 715ff.)
V souvislosti s pomocným
opatřením uvedeným po zaplavení v zimě 1943/1943 vláda vrátila jen jednu
třetinu jídla vzatou z Bengálska. Další dodělávky potravin z jiných částí Indie
byly zakoupeny jen během následujícího jara kdy byl hladomor v Bengálsku na
plný výkon. Toto znovu vedlo k vzrůstu ceny jídla.
Vláda nikdy nemyslela legálně o
vynucené ceně nad základními dodávkami potravin.
Protože vojenské transportéry
měly absolutní přednost pře indickým dopravním systémem, který nebyl schopný
přivést větší množství jídla do Bengálska.
Třebaže britský zákon v Indii
za předpokladu že byl výjimečný zákon aplikován v případě hladomoru v Bengálsku
nikdy nebyl formálně uznáván jako takový, stav nouze nebyl deklarován, proto do
žádné drastické míry nebyl vzat pro jeho zlepšení. Nebylo to do doby (říjen
1943) než si britská vláda všimla kritikové situace, ale to ještě odmítla s představami
podpůrného opatření který měl být nezbytný.
Statistické údaje pro Bengálsko v roce 1942
až 1944 odhalili že dostupnost jídla nejnižší přinejmenším za posledních 15 let
a pravděpodobně o 11% nižší než v roce 1941. (O.
Goswami, O., "The Bengal Famine of 1943: Re-examining the Data" The Indian
Economic and Social History Review, Vol. 27, No. 4, 1990.)
Nedostatek jídla zapříčiněný válkou a záplavou katastrof by nemohlo stačit ke
spuštění takového obrovského hladomoru aby 4 000 000 lidí zemřelo hlady. To
byla ve skutečnosti katastrofální spoušť kombinací z několika faktorů, za které
na sebe musí v první řadě vzít britská okupační vláda zodpovědnost, protože:
a) Britský kapitalismus zničil
tradiční sociální podporu systému a způsobil ochuzení mnoha obyvatelstva.
b) Potlačení indické
nezávislosti britské vůle pomáhat Indům.
c)
Nelítostně vykonávána
vojenská politika na sociálně slabých sektorech obyvatelstva, kterého částečně
pobodala Stalinova politika „spálené země.“
d)
Neochota a neschopnost
koloniálních pánů pomoci při hladomoru a učinit opatření, zvláště dovoz jídla.
Evropský protějšek
Katastrofy které byly zapříčiněny britským
imperialismem nejsou omezeny jen na Indickém subkontinentu. V mnoha ohledech
z historie se utrpení Irů a Indů podobá, ačkoli Irové zajisté trpěli daleko
déle a více pod strašnými Brity než Indové. James Mullin napsal o irských
lidech toto("British greed, grain exports and callous
indifference. The 1943 famine in Bengal, India", The Irish People (NY),
Nov. 14, 1998, all following quotes from this. The quotes had to be
retranslated since this newspaper's online access was recently restricted to
subscribers, see http://www.inac.org/irishpeople.):
„(.. zdá se že Britové tvořící kolonie v Indii
způsobili hladomor, tak jako dříve prováděli Irsku…)“
Navíc neobyčejná charakteristika pro tento
hrozný seznam vyhubených národů a mas, britským imperialismem (během války,
epidemie a hladomoru) je souhrnem nedostatku jakéhokoliv uvědomění v Británii.
Analýza spisů o britské historii ukazuje například, že irský hladomor v roce
1845-1847 je pokryt nanejvýš několika řádky. A stěží může překvapit že hladomor
v Bengálsku není zmíněn vůbec, poukazuje Mullin.
Například z Indie se dovezlo okolo 1.8
milionu tun obilí před válkou, Británie však ujišťovala že Indie má přebytek
vývozu rýže z daňového záznamu z roku 1942/1943.
„Špatná situace v Bengálsku byla
prodiskutována v britském parlamentu během setkání kterého se účastnilo jen 10%
všech členů.“
Opakované žádosti o dovoz jídla exportované
pro Indii (pro 400 milionů lidí) vedla k půl milionu tun obilnin v roce 1943 a
1944. Na rozdíl od toho byla síť dovozu do Velké Británie (pro 50 milionů lidí)
deset milionů tun ve druhé polovině roku 1943.
Churchill opětovně zapíral všechno jídlo
exportované pro Indii, třebaže ve skutečnosti šlo o 2,4 milionů Indů sloužících
v Britských jednotkách během druhé světové války.
Nositel Nobelovy ceny Amartya Sen
přežil hladomor v Bengálsku jako devítiletý chlapec. Zpráva o mnoha
hladovějících a umírajících lidech se neuvěřitelně rychle odnikud objevila.
Stanoviskem profesora Sense, je že vždy samovládní systém který je ovlivňován
smrtícím hladem, není za žádnou cenou demokracie, protože musí více platit a
více dbát na pozornost základním potřebám těchto lidí. Vzhledem k demokracii
která nepomohla Indii, Bangladéši ani třetímu světu od utrpení hladomoru.
Seanův pohled je zajisté příliš povrchní.
V koloniální Indii a Irsku, byl britský
vládnoucí samovládce. Měl neomezenou moc, často absolutně zkaženou, jak je
dobře známo. Ale zkažená vláda má malý zájem o kostrbatý hladomor a cokoliv je
důvodem pro jeho výskyt. V Irsku právě tak jako v Indii, mohlo být zpřístupněné
jídlo, novým rozdělením a masivní dovozy či měnit represivní politiky, ale
nebyl tam žádný morální podnět k takovým změnám. Celkem britská koloniální
politika měla za cíl smělý čin své kolonie což se týkalo lidí, nedovolit jim
větší povstání.
Opačná pozornost
Během posledních let, se mladý německý historik Christian Gerlach stal
známý zkouškou politiky jídla v období Třetí říše během druhé světové války. Ve
dvou monografiích tvrdil, že Třetí říše byla založena na zkušenostech získaných
během první světové války, dělali vše aby zajistili německému obyvatelstvu
dostatek jídla během války. K tomuto účelu, zdroje jídla z okupovaného území
bylo využito pro pokrytí německých potřeb a vědomě zanedbávali výživu místního
obyvatelstva. Podle Gerlacha, to bylo zvláště pravdivé pro východní země které
byly pod dočasnou okupací během ruského tažení. Následkem toho, dvě Gerlachovi
knihy určeny tomuto tématu, které byly publikované komunistickým vydavatelem
Janem Philippem Reemtsmanem, měly názvy: Krieg, Ernanrung,
Volkermord (válka, potrava a genocida) a Die Deutsche Wirtschafts- und
Vernichtungspolitik in WeiBruBland 1941 bis 1944 (Vypočítávé vraždy německá
úsporná a vyhlazovací politika v bílém Rusku 1941 do
1944) (Hamburger Edition, Hamburg 1998 and 1999.)
Gerlach je zajisté správný pokud říše umístila vyšší prioritu na výživu
bojujících vojsk a jejich vlastních lidí než výživu pro v podstatě nepotřebných
obyvatel v obsazených oblastech. Po této
politické stránce se Velké Británie podobá Německu, oba si vynutili
pouze související otázky. Tam je, nicméně rozdíl: zatímco výživa v německých
obsazených zónách v Sovětském svazu byla
katastrofální v některých oblastech nebyla kvůli německým opatřením ale kvůli
Stalinově politice, „spálení země" během sovětského ústupu
- skutečnost kterou Berlách stěží dává jeho
pozornost - odpovídajíce nedostatkem inflace v Indii byla v podstatě
následkem britské politiky.
Bohužel to také musí být zde uvedeno to jak vždycky
aktuální nebo údajná německá zvěrstva
přijmou jednostranně a často zkřivená pozornost ve veřejné mysli, kdežto
vyvážené vylíčení a srovnávací studie podobných událostí kterých se
vyskytly jinde na světě obecně zabráněny.
Kdo by mohl dát pochybám údajnou jedinečnost „zlým němcům" a toto je obecně
známý politický nesprávné a nežádoucí.
Podpořte naše stránky - dejte náš banner na ty Vaše...