Jak se Barack Obama naučil milovat Izrael

Ali Abunimah

Poprvé jsme potkal nadějného prezidentského kandidáta senátora Baracka Obamu téměř před deseti lety, když měl jako můj zástupce v senátu státu Illinois projev na Chicagské universitě. Zanechal ve mě dojem pokrokového, inteligentního a charismatického muže. Jasně si pamatuji, že jsme měl za to, že muž jeho kalibru by se jednoho dne mohl stát prezidentem.

V pátek měl Obama proslov pro Výbor americko-izraelských veřejných událostí (American Israel Public Affairs Committee-AIPAC, izraelská lobbistická skupina s kontakty na nejvyšších místech v americké administrativě). Tento projev byl americkými židovskými kruhy velmi očekáván, protože prosakovaly informace o Obamově velkém úsilí získat na svou stranu bohaté pro-izraelské sponzory, kteří až do té doby spíše upřednostňovali jeho hlavní politickou rivalku, senátorku Hillary Clintonovou.

Ve svém pozdější hodnocení Barackova proslovu washingtonský dopisovatel Ha´aretzu, Shmuel Rosner, zakončil svoje hodnocení se slovy, že Obama „zněl stejně silně jako Clinton, loajálně jako Bush a přátelsky tak jako Giuliani. Takže je pro-izraelský. Tečka.“.

„Izrael je náš nejsilnější spojenec a zároveň také jedinou demokracií v tomto regionu“, řekl Obama při svém projevu pro AIPAC, ujišťující své obecenstvo, že „musíme uchovat náš závazek našeho jedinečného obraného vztahu s Izraelem další plnou podporou financování jak pokračujících prací, tak naší asistence na projektu Arrow a s ním spojenou protiraketovou obranou“. Tento důmyslný projekt za miliardy dolarů “odstraší případné raketové útoky jak ze vzdáleného Teheránu, tak i z blízké Gazy“. Jako kdyby vyhladovělí, obklíčení a traumatizovaní Palestinci v Gaze mohli vyrobit mezikontinentální balistické rakety.

Obama během svého vystoupení jediným slovem nekritizoval Izrael,ani jeho postupnou nelítostnou kolonizaci palestinských území izraelskými osadami, ani výstavbu separační zdi,ani slovem se nezmínil o nařízeních Izraele, které dělají životy milionů obyčejných Palestinců nesnesitelnými.

Nebyla zde ani žádná slova útěchy pro stovky tisíc Palestinců, kteří musí v Gaze žít po tmě, ani pro pacienty, kteří nemohou na dialýzu kvůli akci, kterou izraelská organizace B´Tselem, dohlížející na lidská práva označila jako „chladnokrevné a propočítané rozhodnutí izraelského ministerského předsedy, ministra obrany a šéfa izraelské armády vybombardovat jedinou elektrárnu v Gaze během minulého léta“, rozhodnutí, které „nemělo nic společné s pokusy dosáhnout propuštění zajatého izraelského vojáka ani žádnou jinou vojenskou důležitost“. Byl to obyčejný válečný zločin, jeden z mnoha odsouzených nejen nevládními organizacemi po celém světě, zločin proti populaci žijící pod okupací, kterou by měl správně Izrael podle Ženevské smlouvy chránit.

Zatímco neustále zdůrazňoval soucítění s Izraelci, kteří neustále čelí hrozbám ze strany Palestinců, na hrozby,k terým naopak čelí Palestinci ze strany Izraele, se již jaksi místo nedostalo. Podle organizace B´Tselem zabily izraelské okupační síly za rok 2006 660 Palestinců, z nichž bylo 141 dětí. To znamená 3x více než za rok 2005. Za tu samou dobu bylo Palestinci zabito 23 Izraelců, což je 2x méně než v roce předchozím (pro srovnání 500 Izraelců zahyne každý rok během dopravních nehod).

Ale Obama nebyl zase až úplně bez citu k obyčejným lidským životům. Připomenul svou návštěvu z ledna 2006. Tehdy navštívil izraelské město Kiryat Shmona, které se velmi podobá obyčejným americkým předměstím, kde si mohl představit „štěbetání izraelských dětí při veselých a radostných hrách, stejně jako si hrají jeho dcery“. Také navštívil dům,o kterém mu Izraelci řekli že byl poškozen raketou Hizzbaláhu (nikdo ale při tomto útoku nebyl zraněn).

O šest měsíců později se ve svém projevu před důležitým publikem nechal slyšet, že “Hizzbaláh vystřelil tisíce raket. Takových, jaká zničila dům v Kiryat Shmona, jenž jsem osobně navštívil a také unesl izraelské vojáky“. Obama uvedl, že Hizzbaláh vystřelil tisíce raket, aniž by byl k tomu nějak vyprovokován. To je ale úplné překroucení skutečnosti. Během svého projevu ukázal svou nepříjemnou náchylnost používat záměrně zkreslená data jako fakt. Každý, kdo se podívá blíže na chronologii války s Hizzbaláhem z léta 2006, snadno zjistí, že Hizzbaláh vypustil vlnu raket na Izrael až po té, co izraelské vzdušné síly těžce bombardovaly okolí Teheránu a zabily zde stovky civilistů.

Obama také obvinil Hizzbaláh z používání nevinných civilistů jako lidských štítů. Opravdu? Poté, co byly 30.července desítky civilistů zmasakrovány v izraelském leteckém útoku na vesnici Qana, se původně Izrael domáhal toho, že za cíl byl vybrán dům, z jehož bezprostředního okolí vystřelili bojovníci Hizzbaláhu rakety, jak ve svém prohlášení z 2.srpna uvedla organizace Human Rights Watch (HRW).

Ve zprávě bylo také uvedeno, že vyšetřovatelé z HRW navštívili Qanu hned 31.července, tedy den po útoku a nenašli žádné zničené vojenské vybavení ani domě, ani v jeho okolí. Ke stejnému závěru došli i tucty mezinárodních novinářů, členů záchranných týmů a mezinárodní pozorovatelé, kteří na místo dorazili již 30.července a v jejich zprávě, která vyšla o den později, bylo uvedeno,že nebyl nalezen jediný důkaz, který by v okolí vesnice naznačoval přítomnost bojovníků Hizzbaláhu. Zrovna tak záchranné týmy nenašly v troskách budovy jediné mrtvé tělo bojovníka Hizzbaláhu. Izraelci následně změnili své vysvětlení a i když ani v Qaně, ani na jiných místech, kde Izrael útočil, vyšetřovatelé nenašli jediný důkaz, který by naznačoval, že Hizzbaláh užívá civilistů jako živých štítů, stále trval na své obhajobě.

Během války bylo raketami Hizzbaláhu za 34 dní zabito 43 izraelských civilistů. Za každého z nich bylo zabito izraelskými silami více jak 25 libanonských civilistů, celkem více než 1000 obětí, z nichž 1/3 tvoří děti. Dokonce i Bushova administrativa nedávno kritizovala Izrael za používání kazetových bomb proti libanonským civilistům. A to vše Obama omlouvá izraelským právem na údajnou sebeobranu.

V projevu zkrátka nebylo vůbec nic, co by se jen trochu lišilo od všeobecného amerického postoje, který vytváří americkou zahraniční politiku v tomto regionu. Jako ozvěna se také opakuje přehánění a bytí na poplach, úplně stejné jako to, co předcházelo válce v Iráku, tentokrát ale namířené proti Iránu, který je „jednou z největších hrozeb pro Spojené státy, Izrael a světový mír“. Zatímco obhajoval tvrdou diplomatickou nótu vůči Iránu, zároveň dodal že „bychom neměli smetnout ze stolu žádnou možnost řešení, včetně vojenské intervence“. Také se razantně postavil proti vládě jednoty mezi Hamasem a Fatahem a trval na tom, že Hamas musí být nadále držen v izolaci, dokud nepřistoupí na jednostranné podmínky. Také bylo možno slyšet, že Hizzbaláh, který zastupuje milióny Libanonců, “ohrožuje vyvíjející se demokratické hnutí v regionu“ a obvinil jej z „vtažení celého národa do násilí a konfliktu“.

Od té doby, co jsem Obamu viděl poprvé veřejně mluvit, jsem se s ním potkal asi šestkrát, často na večerech pořádaných palestinskou nebo arabsko-americkou komunitou v Chicagu, včetně večírku pro sponzory této komunity v květnu 1998, kde byl Edward Said jako hlavní řečník (Said se narodil v Jerusalemě, ale v roce 1948 byla jeho rodina Židy vyhnána, pak žil v Egyptě, poté odešel do Spojených států, kde přednášel na Columbijské universitě. Byl velkým kritikem Izraele a do svých posledních dnů bojoval za vytvoření Palestinského státu. Zemřel v roce 2003 - pozn.ISM).V roce 2000, když Obama neúspěšně kandidoval do kongresu, jsem jej slyšel opět mluvit na večírku pro sponzory arabské komunity, pořádaným profesorem Chicagské university. Během svého projevu byl Obama velmi kritický k americké zahraniční politice a dovolával se k úplně novému, nestrannému přístupu v palestinsko-izraelském konfliktu.

Naposledy jsem s Obamou hovořil někdy v zimě 2004 během shromáždění v Chicagském Hyde parku. Byl právě uprostřed kampaně k zajištění pozice v nominacích o místo na prezidentského kandidáta. Tenkrát ale jeho pozice spíše zaostávala.

Když přišel zvenku a odložil svůj kabát, šel jsem jej pozdravit. Přívětivě mi odpověděl a hned dodal, “Omlouvám se, že jsem teď nezmínil Palestinu, ale jsme teď v jednom kole. Doufám, že až se věci uklidní, budu se tomu moci více věnovat“. Odkazoval tím na mou angažovanost, se kterou byl obeznámen, včetně sloupků, kterými jsem přispíval do The Chicago Tribune a které byly většinou k izraelské a americké politice velmi kritické. Na konec dodal „Pokračujte dál ve své dobré práci!“.

Obamův postupný příklon k politice AIPACu začal ale již někdy v roce 2002, když plánoval svůj přesun politiky z Illionis na celonárodní scénu. V roce 2003 Forward uvedl, jak se Obama stal pro-izraelským. Podporoval úpravu illionisského pensijní zákoníku, povolující státu Illionis půjčit peníze izraelské vládě. Mezi lidmi, kteří jej od počátku podporovali, byl také Penny Pritzker, jež nyní spravuje finance v jeho prezidentské kampani. Pritzker pochází z liberální ale hlavně sionismu plně oddané rodině, která vlastní řetězec hotelů Hyatt (Hyattský vládní hotel na hoře Scopus je vystavěn na půdě, která byla palestinským vlastníkům násilně odebrána v roce 1967, když Izrael začal krom jiných palestinských územích okupovat také východní Jerusalem). Také si za své poradce určil několik prominentních osob se silně pro-izraelským postojem.

Obama má také velmi blízko k několika důležitým americkým Arabům a také od nich se dočkal dobrých rad. Jeho prapodivná cesta do nejvyšší politiky ale evokuje myšlenku, kterou se politicky slabé voličstvo naučilo již mnohokrát-přístup k mocným lidem se sám o sobě nezmění v politický vliv. Peníze a hlasy, ale peníze obzvláště, převáděny skrze důmyslné a řízené sítě, které mohou „svázat“ malé příspěvky do milionů dolarů, jsou přesně tím, čím se dá koupit politický vliv. Současní obhájci palestinských práv jsou velmi daleko od toho mít ke své dispozici takovou síť. Alespoň do té doby, než vyrazí do ulic a nezačnou ji pracně od nuly budovat nebo podporovat důležité finanční reformy. Šeptání do ucha politikům bude mít samo o sobě minimální dopad (sám jsme se o tom přesvědčil, když jsem v dopise na Obamu naléhal, zda by jeho politika nemohla být více vyvážená směrem k Palestincům).

Pro mnohé je pochopitelně velkým zklamáním jeho náhlá,b ezmezná podpora Izraele, když vždy poukazoval na své blízké vztahy s Američany palestinského původu. Obamova současná tvář ale není ve skutečnosti žádným překvapením. Dělá pouze to, co je podle něj nezbytně nutné k tomu být zvolen a udržet se u moci. Palestinští Američané jsou tak ve stejné pozici jako liberálové, kteří se zděšením sledovali, jak Obama zvedl ruku ke schválení Patriot Actu (americký zákon, jež prakticky odkrývá americké administrativě veškeré soukromí Američanů, to vše pod záminkou boje proti terorismu), jiní zase byli udiveni, když hlasoval pro republikánský zákon, který povoluje výstavbu 700 mil dlouhé zdi na hranicích s Mexikem.

Pouze když lidé budou vědět o co Obamovi a jeho soupeřům vlastně jde a začnou se organizovat, aby je přinutili věnovat se tématům, které je zajímají, pak by snad mohla být možnost poupravit kurs, kterým se léta americká zahraniční politika na blízkém Východě ubírá. Bude to dlouhotrvající projekt, který ale nemůže nahradit podporu kampaní vyzývající k bojkotu, disinvesticím a sankcím potřebných k přibrždění Izraele, zodpovědným za stálou eskalací násilí v regionu a dalšího upevňování apartheidu.

zdroj: The Electronic Intifada, český překlad: ISM Czech republic .