Zapomeň, kdo jsi

Jindřich Havlík

V Izraeli začal víkend, o jeden den delší, než kdekoli jinde. V pátek zanechávají práce muslimové, v sobotu židé a neděli světí křesťané. Obdržel jsem pozvání od jednoho ze svých přátel, který je učitel a spolupodílí se na pořádáni školních zájezdu. Sedím tedy ve výletním autobuse plném arabských dětí a směřuji ke Golanským výšinám, cíli naší cesty.

Řidič jede opatrně a jelikož sedím na levé straně, mohu pozorovat auta, která nás houfně předjíždějí. Už dříve jsem si všiml, že místní auta neslouží pouze k přepravě, ale i k deklaraci světonázoru svých majitelů. Zadní skla jsou mnohdy ozdobena samolepkami, v nichž řidiči proklamuji svůj postoj k veřejným věcem. Vedle volebních hesel a jmen politiků jsou častá též provolání k národu v podobě emotivní fráze o vlasti a odhodláni bojovat za její svobodu. Z těchto krátkých textu není ani pro cizince těžké odhadnout, kdo sedí za volantem, zda žid, křesťan nebo muslim. Vzájemná hrdost znesvářených stran proměnila jejich možnou rozumnou diskusi na vážná témata v silniční monology, ve kterých si vzájemně hrozí a popichuji se.

"Nebude-li mír, bude válka!"... "Jeruzalém je náš!"... "Chcete boj? Máte ho mít!"..., tak znějí pouze některá ze spousty "samolepkových" sdělení, jejichž obsah se mění podle politické situace, aktuálnosti problému i nálad ve společnosti. Ta nejnovější hesla jsou věnována právě Golanům.

S přibývajícími diskusemi na téma vrácení tohoto území Sýrii se zadní skla aut zaplnila nápisem "Národ je s Golany." Izraelci tak vyslovují podporu svým spoluobčanům žijícím na sporném území, jichž se tato otázka citlivě dotýká. Uzavřít mír se sousedícím arabským státem by totiž znamenalo opustit oblast, která byla v roce 1967 vojensky obsazena a o čtrnáct let později připojena k Izraeli. Žije tu 16000 osadníku a vrácením této náhorní plošiny by pro ně představovalo jisté vystěhování. Nelze se tedy divit jejich nevoli: vždyť za ta léta se jim golanská krajina stala domovem a domov se vždy těžko opouští. Těžce ho opouštěli i Syřané, když byli donuceni odejit po prohrané šestidenní válce.

Na rozdíl mezi domovem, získaným osídlením a domovem odvozeným od historických kořenů a generačních vazeb však žádná ze samolepek neupozorňuje. Jednostranně vidění zdejších problémů se proto stalo zaklínadlem bludného kruhu, v němž se všichni pohybuji. S nálepkami na autech, znějícími jako epitafy o rozumu a toleranci, z něho jen těžko najdou cestu ven.

Děti sedící přes úzkou uličku hrají karty. Bezstarostně se baví a věřím, že je spor o Golany vůbec nezajímá. Starosti dětí jsou úplně jiné, než ty, kterými se trápí dospělí. Obzvlášť mají-li před sebou dny volna a balíček obrázkových karet. Jsou příliš mladé na to, aby rozuměly tomu, co se kolem nich děje.

Město, ve kterém žijí, dříve obklopovalo šest vesnic. V tragických časech byly srovnány se zemí a jejich obyvatele skončili v některém z uprchlických táborů za hranicemi nebo na západním břehu Jordánu či v Gaze. Když se vedoucí zájezdu ptá, zda znají jména alespoň tří vesnic, které byly v okolí jejich města, mlčí. Nechápou, na co se ptá. Ve svých třinácti letech znají dva jazyky, třetí se učí a o dějinách judaismu vědí víc než někteří židé. O své historii však nevědí nic.

Arabské školy v Izraeli podléhají velmi přísné kontrole a odbočení od státem daných osnov je hrou s ohněm. Učitel, který by chtěl na toto téma hovořit se svými žáky, riskuje výpověď nebo nařčení z antisemitismu, případně z podněcovaní nenávisti vůči státu. Vymazání paměti je považováno za jediný způsob, jak se zbavit národně-stáních nepokojů v již tak roztříštěné izraelské společnosti. Z toho důvodu je ve školách arabský poeta opěvující  olivové háje v Galileji stejně nežádoucí jako vzpomínka na Der Jasin. Povědomí o staré domovině, které po staletí drželo v naději židy, musí být u Palestinců zaměněno za představu Izraele, jakožto jediné existující vlasti.

Mimo své domovy dnes žije 3,5 milionu Palestinců. Dvě třetiny z nich nadále zůstávají v utečeneckých táborech, které se za těch padesát let proměnily v malá, stále rozestavěná a špinavá města. Zatím co Palestinci za hranicemi trpělivě živoří diky vzpomínkám, ti co zůstali doma museli zapomenout. Stali se občany Izraele a je v jejich zájmu odpoutat se od toho, co bylo. Spálit mosty a neohlížet se. Těmto dětem matky nevyprávějí o starých vesnících, polích a sadech, které jim dříve patřily. Vědět o tom všem by znamenalo cítit nepřátelství k těm, kteří je o jejich vlastnictví připravili, a cítit nenávist znamená zničit sám sebe. Takový osud nechce pro své dítě žádná matka.

Dříve či později se o tom stejně dozvědí, protože právě v tom, co jim rodiče zamlčují, je odpověď na otázky, které je brzy nenechají v klidu. Až se budou ptát, proč mají problémy na úřadech, proč nemohou sehnat práci, proč mají nižší mzdy než jejich židovští kolegové a proč je policie na ulici bezdůvodně kontroluje, tehdy si uvědomí, že jsou jiní. Že jsou Palestinci. Navzdory všemu se vždycky najde něco nebo někdo, kdo jim to připomene.

Autobus přijíždí k první zastávce. Parkujeme u jedné z oddechových zahrad, které o víkendech a chvílích volna slouží Izraelcům k rekreaci. Klidná zákoutí ve stínu stromů, udržované trávníky, Lavičky, stolky a ohniště nepostradatelná pro provozování národního sportu grilování... Tak nějak vypadají místa určena k relaxaci, odpočinku a setkávání s přáteli.

Děti pomáhají z autobusu vynášet palety s limonádou a košíky s ovocem, umělohmotným nádobím a vším ostatní, co je zapotřebí k opravdovému pikniku. Svačina v trávě může začít. Nedaleko od nás táboří skupina židovské omladiny, která si také vyjela na výlet. Rozdíly mezi oběma skupinami jsou mizivé. Kromě jednoho. Není jím jazyk, kterým se domlouvají, a není jím ani pokrývka hlavy. Ten rozdíl je mnohem vážnější. S údivem sleduji nanejvýš sedmnáctileté mladíky, kteří si v jedné ruce nesou láhev kokakoly a ve druhé samopal. Můj kamarád se právem obává dětské zvědavosti. Asi těžko by svým žákům vysvětloval proti komu ho ti kluci mají.

Z knihy Návštěvou ve Svaté Zemi od Jindřicha Havlíka připravil Martin Rosenbull.

Pozn. editora:

Nepochopení chování židů, kteří tak drásavě popisují hrůzy konané na nich samotných kdysi v historii, je otazníkem visícím v nejedné palestinské mysli. Úzkost je na místě. Uvědomění  nadřazenosti, se kterou židé přistupují k původním obyvatelům Palestiny, vyvolává smíšené pocity. Co hůře, fyzické násilí sice utužuje ducha bojovat a ničit zlo, však židovská lstivost tomu chce, aby vítězství bylo finální bez jediné prolité kapky židovské krve. Jak? Odebírají lidem duši, vězení ve formě absence faktů dostávajících se ve školních lavicích dělá z Palestinců němé otroky sionismu. Bohužel, svět přes růžové brýle nasazené zřejmě židy nevidí pravdu a spravedlnost mizí v jakési naivitě demokratických snílků !